Sbor dobrovolných hasičů Velké Heřmanice
Velké Heřmanice v proměnách času
Heřmanští vladykové
První písemné zprávy o existenci Velkých Heřmanic pocházejí z 2. poloviny 14. století. V novější literatuře se obvykle uvádí rok 1378 a přitom je zcela pomíjen starší údaj Augusta Sedláčka v jeho Místopisném slovníku historickém, podle něhož "sídlo vladyčí" vlastnil již roku 1363 jakýsi Oldřich Korček a po něm jeho syn Miroslav. Jiný údaj z roku 1381, který už rozlišuje vlastníky Heřmanic a Heřmaniček (Cunsso de Herzmaniczek et Hinco de Herzmanicz), naznačuje, že rozdíly mezi oběma osadami, založenými v těsné blízkosti vedle sebe a pojmenovanými zřejmě po společném zakladateli, byly pouze v jejich velikosti.
Není pochyb o tom, že heřmanští vladykové (rytíři) vystavěli ve vsi záhy tvrz, v níž pobývali. Stávala na návrší nad dnešní zrušenou školou, ale případný archeologický průzkum jejích základů a s ní pojené podzemní chodby je takřka znemožněn pozdější zástavbou.
Někteří vladykové z Heřmanic jako spolupatroni arnoštovického kostela uplatňovali i právo na obsazení kaplanského místa. Na počátku 15. století vlastnil heřmanický statek Václav z Heřmanic a ze Smilkova, řečený Konopě. V říjnu roku 1414 ho prodal Chvalovi ze Žďáru. Tato zaznamenaná majetková změna nám umožňuje učinit si konkrétnější představu o tehdejší velikosti heřmanického zboží. Předmětem prodeje byla tvrz, poplužní dvůr se dvěma lány, na nichž majitel hospodařil ve vlastní režii, a dále pět a půl úročných lánů s poddanskými usedlostmi a veškerým příslušenstvím (velikost lánu byla ve starších dobách velmi rozmanitá, zřejmě je však myšlen tzv. zemský lán z období kolem roku 1400, který v přepočtu činí asi 18,5 ha). Je zajímavé, že oba účastníci majetkové změny byli v následujícím roce 1415 uváděni jako pečetníci stížných listů proti upálení mistra Jana Husa.
Po skončení husitských válek se v držbě vesnice opět vyskytují rytíři z Heřmanic. K roku 1462 se připomíná Svatomír z Heřmanic, jenž vlastnil i část sousedních Chotětic, a k roku 1486 Ondřej z Heřmanic. Jiným příslušníkem rodu byl Oldřich z Heřmanic, který měl v držení "Malý Herzmaniczky" a Divišovice. Od té chvíle však zprávy o místní rodové šlechtě končí. S největší pravděpodobností přestala být obývána i heřmanická tvrz, a tím spěla k rychlému zániku.
Na přelomu 15. a 16. století nebyly Velké Heřmanice již celistvým majetkem, rozpadly se na několik dílů a vlastnické právo k nim uplatňovalo hned několik nově příchozích příslušníků nižší šlechty a svobodníci. Dokonce mezi dílčími majiteli byli i měšťané, jak dokazuje zápis o prodeji dvou zdejších kmecích dvorů. Dosavadní vlastníci, jimiž byli táborští měšťané Matěj Kučera a Jan Vosočil, je v roce 1538 prodali za 380 kop grošů českých jinému táborskému měšťanu Bernartovi Kozovi. Dalším dílčím vlastníkem byl Václav Halaš z Radimovic. Když v roce 1543 prodával celý svůj dědický majetek Janovi Voračickému z Paběnic, uváděl v něm kromě Dědkova i "dvory kmecí s plužinou v Heřmanicích a Votětičkách".
Po období častých majetkových změn a drobení vesnice se objevily tendence opět stmelit Velké Heřmanice v jeden vlastnický celek. Zvláště o to usiloval známý rytířský rod Hodějovských z Hodějova, který se roku 1519 usadil v sousedních Chotěticích a brzy začal rozšiřovat své panství přikupováním okolních majetků. Zájem projevil i o Velké Heřmanice, ale zpočátku zřejmě získal jen jejich část, protože další díl vlastnil už zmíněný rod Voračických z Paběnic. Vnukové Jana Voračického ho prodali až v roce 1572. Teprve tehdy se dostala celá ves do rukou jednoho majitele. Na samém konci 16 století prodali Hodějovští své chotětické panství i s Velkými Heřmanicemi Štěpánovi Jiřímu ze Šternberka a na Voticích. Ten je však držel velmi krátce, protože výhodnou ženitbou získal Postoloprty a celé své jmění na Voticku rozprodal. Chotětice a Velké Heřmanice spolu se Smilkovem koupili Talmberkové.
V držení Talmberků
Talmberkové, kteří už od počátku 15. století vlastnili na Voticku Jankov, se snažili o získání dalších majetků v blízkém okolí. Jeden z nich, Jan z Talmberka, po koupi Smilkova soustředil pozornost na Prčici a tu se mu také podařilo získat v roce 1612, kdy ji spolu se svou manželkou Kundou z Říčan koupil od Humprechta Černína z Chudenic a okamžitě ji připojil ke smilkovskému panství. Během následující třicetileté války byl jeho majetek jako všude v okolí značně poničen. Svědčí o tom i dopis z roku 1640, adresovaný Heřmanu Černínovi, v němž si stárnoucí Jan z Talmberka stěžuje, že jeho "chudý statek všecken pohubený jest".
Talmberkové vlastnili smilkovské i prčické panství téměř po celé 17. století. V držení se střídali různí členové smilkovské větve rodu, někdy se dědictvím soustředil majetek obou panství v rukou jediného z nich, jindy naopak docházelo k dělení a žijící otcové předávali část svého majetku dospívajícím synům. Zřejmě z praktických důvodů lze vysvětlit i přesuny některých poddanských vesnic z jednoho panství do druhého. Například Chotětice i Velké Heřmanice byly po roce 1612, kdy Talmberkové koupili Prčici, odtrženy od Smilkova a přičleněny k prčickému panství. Berní rula z roku 1654 jmenovitě rozlišuje oddělení prčického panství od smilkovského, každé v držení jiného člena rozvětveného rodu. Prčické panství si tehdy ponechal Janův syn Vilém Václav František z Talmberka, ale další zděděné panství Smilkov je už připsáno jeho synovi Janu Maxmiliánu Štefanovi z Talmberka. Prčické panství bylo tvořeno městečkem Prčicí a 17 okolními vesnicemi, v nichž žilo a hospodařilo na 118 usedlostech 83 poddaných rolníků, 17 chalupníků a 18 zahradníků. Velké Heřmanice na rozdíl od některých sousedních vesnic přečkaly předchozí nejistou válečnou dobu bez větší pohromy, a tak spolu s Divišovicemi patřily k nejvíce osídleným a nejzachovalejším vsím celého panství. Rovněž postavení osedlých, tj. největších rolníků ve vsi nebylo příliš otřeseno. Zatímco v mnohem větší, ale hodně poničené Prčici bylo napočítáno 17 osedlých, kteří měli dohromady k dispozici 360 strychů polí, ve Velkých Heřmanicích 10 osedlých pracovalo na mnohem větší výměře 434 strychů. Vyloženě zchudlí rolníci se až na výjimku ve vsi nevyskytovali. Naproti tomu v Prčici bylo registrováno 12 chalupníků a 11 zahradníků.
Mezi heřmanickými poddanými rolníky jsou uváděni Václav Nevařil, Jan Chmel, Jan Tábořil, Matěj Šenkýř, Mikuláš Bárta, Pavel Dohnal, Jan Ratajil, Jan Šiška, Václav Mlynářů, Petr Němec jako "rolník na živnosti zkažený" a drobný zahradník Vavřinec Švec, jenž měl jen 5 strychů pole a choval jednu krávu a jedno prase. Všichni dohromady byli označeni za ty, jež si "dobře stojí" a hospodaří na "půdě dobré žitné". Mezi osedlými se nejvíce dařilo Janu Ratajilovi, který měl k dispozici 90 strychů polí a choval 6 tažných volů, 5 krav, 5 jalovic, 12 ovcí a 3 prasata. Stejně dobře, ne-li lépe na tom byl Jan Tábořil s 80 strychy polí a dobrým chovem domácích zvířat. Mohl se pochlubit dvěma koni a dvěma voly jako tažnými zvířaty, navíc měl 5 krav, 7 jalovic, 20 ovcí a 5 prasat. Zbývající osedlí obhospodařovali půdu v rozpětí jednotlivých výměr od 27 do 48 strychů.
Pod smilkovskou vrchností
V devadesátých letech 17. století spělo majetnictví Talmberků rychle ke svému konci. Roku 1693 zemřel Jan Maxmilián Štefan z Talmberka, prčické panství zdědil jeho syn Václav Vilém Antonín, zatímco Smilkov připadl ovdovělé manželce. Ta se chystala postoupit své dědictví rovněž synu Václavu Vilémovi Antonínovi z Talmberka, ten však roku 1697 také zemřel. Jím v podstatě vymřela celá smilkovská linie Talmberků a s konečnou platností zaniklo i dočasné propojení smilkovského a prčického panství. Kdy se Velké Heřmanice vrátily zpět ke smilkovskému panství, zatím nelze přesně určit, ale pravděpodobně se tak stalo v souvislosti se zánikem talmberského majetku. Roku 1701 získal Smilkov Kryštof Karel Voračický z Paběnic a tři roky později přikoupil i Chotětice. Již zmiňované časté přesuny poddanských vesnic mezi smilkovským a prčickým panstvím za Talmberků nebyly zřejmě po právní stránce zcela v pořádku, a tak nový majitel v roce 1705 požádal o připojení 9 vsí od panství Prčice k panství Smilkov, mezi nimiž se ocitly vedle Chotětic i Velké Heřmanice. Ty pak zůstaly trvalou součástí smilkovského panství až do zrušení poddanství v roce 1848.
V rozsálém smilkovském dominiu zaujaly Velké Heřmanice významné místo. Údaje z roku 1757, kdy byl držitelem panství hrabě Jan Jindřich z Bissingenu, ukazují, že po Arnoštovicích byly se svými 11 selskými grunty druhou největší poddanskou vesnicí ze všech 28 na panství a co do rozlohy rustikální půdy dokonce první. Ve srovnání se stavem před sto lety se zdá, že se téměř nic nezměnilo, dokonce se v řadě případů setkáváme se stále stejnými nebo jen nepatrně pozměněnými jmény selských rodů. Avšak při pohledu na rozlohu obhospodařované orné půdy přece jen jisté rozdíly najdeme. Její výměra se totiž mírně zmenšila (363 strychů), na druhé straně je však třeba připočíst 20 strychů pastvin, 6 strychů lad a 10 strychů lesů. Zvlášť byly oceněny louky počtem 36 dvouspřežních vozů sklízeného sena a otavy. Rozdíly mezi jednotlivými hospodáři ve vsi se oproti předchozímu stavu více prohloubily. Z uvedených 11 poddaných usedlíků jen jeden byl zařazen do kategorie zahradníků, kteří obdělávali orná pole v rozpětí od 1 do 5 strychů. Dalších 5 hospodářů patřilo podle rozlohy orné půdy do skupiny od 15 do 30 strychů, do níž bylo zařazeno 65 usedlých hospodářů, tj. 43% všech evidovaných. Tento stav byl příznačný nejen pro smilkovské dominium, ale i pro všechna okolní panství v kopcovitých oblastech s drsnějším klimatem. V úrodnějších nížinných oblastech bylo větších sedláků daleko více.
Zatížení robotou bylo ve Velkých Heřmanicích podobné jako v ostatních poddanských vsích. Rozdíl spočíval pouze v tom, že na heřmanické poddané pro jejich lepší postavení byly kladeny větší požadavky na potažní robotu. Podle robotního rozpisu muselo 9 z nich robotovat s volským dvouspřežím třikrát v týdnu a jen jeden pěší poddaný robotoval ručně, taktéž třikrát v týdnu. Robota s volským jednospřežím nebyla ve vsi nikomu přidělena.
Podívejme se nyní podrobněji na tehdejší rozložení jednotlivých selských gruntů a přibývajících drobných chalup. Poddanské usedlosti se nazývaly podle běžně uplatňovaného zvyku jmény jejich obyvatelů, id když v některých z nich už dlouho hospodařily jiné rody. Příliš na tomto úzu nezměnila ani popisná čísla domů, zaváděná od roku 1770. Tehdy byly již všechny heřmanické grunty označeny za zakoupené, jejich obyvatelé však zůstávali i nadále poddanými smilkovské vrchnosti. V horní části vsi, přibližně v místech bývalé tvrze, se rozkládal grunt Ratajíkovský (čp. 1), držený tímto selským rodem po několik staletí, a pod ním grunty Dohnalovský (čp.3) a Bártovský (čp.4), prodaný v roce 1832 Františku Hrubému za 1000 zlatých v konvenční měně, dále grunt Timšovský, v pravopisné obměně někdy zapisovaný jako Tymšovský (čp.6), grunt Kramperovský (čp.7), na němž později v několika generacích hospodařili Kardové, a grunt Chmelovský (čp.10), dále grunt Havlínovský (čp.11), v roce 1840 prodaný Josefu Hrubému, grunt Tůmovecký (čp.13) a grunt Šiškovský (čp.15), na němž se postupně uchytili Chmelové a Špačkové.
Velké Heřmanice měly odedávna i panskou haspodu (čp.18), kterou v roce 1797 koupil od smilkovské vrchnosti Jan Bursík za 200 zlatých. V jejím držení se později vystřídali Ulrichové, Kabíčkové a Pavlasové. Zbývající usedlosti (čp.5, 12, 14, 16, 17, 19, 20, 21, a 22) byly chalupami s nepatrnou výměrou zemědělské půdy. V obecním majetku byla pastouška (čp.2) a chalupa s kovárnou (čp.9).
Ze života obce
Po zrušení poddanství a zániku vrchnostenské správy zůstaly Velké Heřmanice spolu s okolními vesnicemi i nadále spojeny se Smilkovem, tentokrát jako součást nově vzniklé smilkovské obce. Vesnice z tohoto začlenění příliš velkou radost neměla a v následujících desetiletích spolu s osadami Chotětice, Dědkov a Křenovičky (všechny patřily do katastrální obce Velké Heřmanice) se opakovaně obracela na nadřízené úřady se žádostmi o vytvoření vlastní obce, vždy však byla odmítnuta. Teprve začátek 90.let 19.století přinesl Velkým Heřmanicím skutečnou naději. Výnosem Zemského výboru v Praze ze dne 2.července 1890 bylo povoleno vyloučení katastrální obce z politické obce smilkovské a zároveň stanoven postup jak uvést nově se tvořící obec do života. Zvolení zastupitelé v čele se starostou měli nastoupit svůj úřad 17.ledna 1892. Velikost (rozloha) obce vyjádřená výměrou veškeré půdy činila 951 hektarů, z toho bylo 642 ha polí, téměř 113 ha luk, 111,5 ha lesů, 45,5 ha pastvin, 6,5 ha rybníků, necelých 6 ha zahrad a 26,8 ha zastavěných ploch. Obec měla jednoznačně zemědělský ráz.
Prvním starostou se stal Antonín Pavlas, obchodník a hostinský ve Velkých Heřmanicích, který vykonával tento úřad s velkým zaujetím. Jeho přičiněním byla ve vesnici jako centru obce upravena náves zasypáním 14 louží se zahnívající vodou, odbahněním rybníka a zpevněním jeho hráze. Ve svém úsilí o zvelebení obce a samotných Velkých Heřmanic však často narážel na nepochopení, pramenící ze zažitých stereotypů, a dokonce i na zjevný odpor. Dalšími starosty byli Josef Bursík, rolník z Křenoviček a František Vodrážka, chalupník z Chotětic.
Obec svým územním vymezením se ocitla na rozhraní tří soudních okresů - sedlčanského, sedleckého a votického. Přiřazena byla k posledně jmenovanému. Neměla však žádné silniční spojení s okolním světem, vzdálenost mezi Voticemi a jednotlivými osadami obce byla značná a obyvatelé museli za úředním jednáním chodit většinou pěšky. Proto ani nepřekvapuje, že otázka výstavby silnice byla stálým předmětem jednání obecních zastupitelů. Když se začala stavět okresní silnice z Votic do Nazdic, obrátilo se obecní zastupitelstvo na votický okresní výbor s žádostí o její prodloužení přes Peklo do Velkých Heřmanic.Bylo však odmítnuto s celkem oprávněným odůvodněním, že takový projekt pro velké stoupání by byl příliš nákladný. A tehdy si začali obecní zastupitelé počínat až příliš vychytrale a volili nejrůznější formy nátlaku na nadřízené úřady. Nejdříve pověřili starostu, aby "ohledal" situaci v Sedlci, a pak písemně požádali Zemský výbor v Praze o vyčlenění z votického okresu a přivtělení k soudnímu okresu sedleckému, od něhož očekávali větší vstřícnost. Přeřazení obce nebylo v dané chvíli jednoduchou záležitostí, a proto zůstalo vše při starém. O deset let později zastupitelé jednali ale zcela opačně. Tehdy se uvažovalo o zřízení soudního okresu v Jistebnici, pro nějž měla být vyčleněna přilehlá území ze sedleckého soudního okresu. Náhradou měl Sedlec získat celou velkoheřmanickou obec. Nyní se zastupitelům k Sedlci už nechtělo, ale zároveň se domnívali, že zachovaná věrnost votickému okresu musí být něčím vyvážena, a proto okamžitě zaslali okresnímu výboru novou "silniční žádost".
Protože se mezitím situace změnila dostavbou okresní silnice z Nazdic do Heřmaniček, bylo možno se vrátit k dávné myšlence okresní silnice z Heřmaniček přes Velké Heřmanice a Křenovičky k hranici se sedlčanským soudním okresem. Naposledy byl tento směr úředně "ohledán" v roce 1899 a od té doby se k němu ani jeden ze soudních okresů nehlásil. Nakonec velkoheřmanický starosta Antonín Pavlas, který byl zároveň i členem votického okresního zastupitelstva, prosadil alespoň stavbu okresní silnice až k Dědkovu a sám ji jako podnikatel realizoval v letech 1911 až 1912. Křenovičky tehdy několikrát marně žádaly o prodloužení silnice, votický okresní již více peněz neposkytl. Ani v období první republiky se nepodařilo silnici dovést dál. V roce 1924 byl sice vypracován technický projekt, silnice vytrasována, ale tím také celá záležitost skončila. Silnice byla definitivně dokončena až na rozhraní 40. a 50. let.
Velkým zásahem do života obce se stala 1.světová válka v letech 1914-1918. Hned na jejím počátku všichni mladí muži nad 18 let byli povoláváni do rakousko-uherské armády, o něco později byli přinuceni navléknout vojenskou uniformu a odejít na frontu i starší muži do 50 let. Z Velkých Heřmanic narukovalo postupně 31 mužů, z Chotětic 19 mužů, z Křenoviček 11 mužů a z Dědkova 5 mužů. Hospodářský život obce, jejíž obyvatelé se v naprosté většině živili zemědělstvím, byl vážně ohrožen. Mužská práce všude scházela, o hospodářství se staraly především ženy, staří výminkáři a děti. Navíc nebyl ani dostatek potahů, protože docházelo k rekvírování dobytka. Když válka skončila, nepanovala jen radost z jejího konce, za nabyté svobody a vzniklého samostatného státu. V mnoha rodinách převládal smutek, protože z války se nevrátili jejich nejbližší. Z celé obce zahynulo na frontách 15 mužů, z toho 6 z Velkých Heřmanic, na jejichž uctění památky byl později na návsi postaven pomníček. 8 mužů z velkoheřmanické obce přišlo domů v jiných uniformách, než ve kterých odcházelo, protože ještě v průběhu války se stali ze zajatců znovu bojujícími vojáky, tentokráte jako příslušníci československých zahraničních legií na ruské, francouzské a italské frontě.
Meziválečná léta se ve Velkých Heřmanicích vyznačovala bohatým spolkovým životem. V dnešní době, kdy jsme si velmi rychle zvykli na pasivní přijímání kulturních zážitků a kdy jsme doma doslova dobrovolně upadli do zajetí různých radiopřijímačů, televizorů a přehrávačů, si již ani nedovedeme představit, jak prožívali svůj volný čas naši předkové, jak se dovedli bavit a sdružovat, jaké aktivity dovedli rozvíjet v nově zakládaných spolcích. Velkou úlohu v takových případech zpravidla sehrávali jednotliví zapálení nadšenci, kteří dovedli strhnout na svou stranu celé okolí. A takovou osobnost měly nyní Velké Heřmanice ve svém středu. Do vsi se uchýlil penzista František Kotápiš, bývalý zřízenec státních drah, jenž tu rychle zdomácněl a začal se iniciativně podílet na kulturním a společenském životě obce Jeho zásluhou byl v roce 1924 založen sbor dobrovolných hasičů, do jehož čela se postavil jako velitel. Věnoval se především práci s mládeží, cvičil hasičský dorost, s nímž úspěšně vystupoval na různých okrskových a župních cvičeních. Snad ještě záslužnější byla jeho práce v ochotnickém divadle. Zřídil při hasičském sboru divadelní odbor a neváhal vložit vlastní peněžní prostředky do postavení jeviště, aby se mohlo co nejdříve hrát. Pod jeho režijním vedením sehráli hasičští ochotníci v polovině roku 1925 na Tymšově zahradě první divadelní představení, hru Ladislava Stroupežnického Václav Hrobčický z Hrobčic. A pak každoročně přibývalo vždy několik nových her. Vrcholem byl zřejmě rok 1929, jehož průběhu velkoheřmaničtí ochotníci nastudovali a sehráli 6 divadelních her. Velké Heřmanice začaly doslova žít ochotnickým divadlem. Záhy vznikl další soubor z řad republikánského dorostu a obě ochotnická sdružení hrála v 2.polovině 30 let souběžně vedle sebe. Tradice ochotnických představení přetrvala až do počátku 50.let. V roce 1947 divadelní odbor hasičského sboru dokonce koupil nové jeviště s moderním osvětlením. Znova se několikrát hrálo venku, tentokráte na Pavlasově zahradě a v Chotěticích na Typtově zahradě. Pod vlivem úspěšné činnosti velkoheřmanických hasičských ochotníků vznikl i podobný divadelní odbor hasičů v Křenovičkách a v poválečném období úspěšně nacvičil a sehrál několik divadelních představení.
Po osvobození čekalo obec ještě 35 let poválečného a dost neklidného života. Hned v roce 1945 nastal menší úbytek obyvatelstva, když řada lidí se rozhodla zkusit své štěstí při osidlování pohraničí. Jenom ze samotných Velkých Heřmanic se tehdy vystěhovalo 9 rodin. V roce1950 měla celá obec 291 obyvatel oproti 397 z roku 1930, ve Velkých Heřmanicích v uvedeném dvacetiletém období klesl počet ze 195 na 132 obyvatel. Obec během své téměř devadesátileté existence se snažila uchovat svou celistvost a původní územní rozlohu, plně se to však nepodařilo. Podle správního rozdělení z roku 1955 obec měla ještě všechny své osady, ale v oficiálním seznamu obcí z roku 1960 (zachycen stav k 1.červenci toho roku) chybí již obci osada Chotětice, která byla přičleněna k obci Divišovice. Po pozdějším zániku divišovické obce se staly Chotětice s Vozerovicemi součástí nynější rozsáhlé obce Sedlec-Prčice.
Neustále klesající počet obyvatelstva (v roce 1970 napočteno ve Velkých Heřmanicích 122 obyvatel, v Dědkově 61 a v Křenovičkách 43, celkem tedy v obci 226 obyvatel) a centrálně prosazované snahy vytvářet větší správní celky v rámci existujících okresů přivodily koncem 70.let zánik obce, podobně jako mnoha jiných v té době. K 1.lednu 1980 byla sloučena s obcí Arnoštovice a s obcí Heřmaničky v jednu obec s názvem Heřmaničky.
Zápas o školu
Obec Velké Heřmanice neměla zpočátku na svém území školu a děti z jejích jednotlivých osad chodily po špatných, při nepříznivém počasí téměř neschůdných cestách do vzdálených ško v Arnoštovicích, Vojkově, Jesenici a Prčici. Obec musela přirozeně sousedním obcím, do jejichž škol své děti posílala, finančně přispívat. Velké Heřmanice jako středisko obce proto začaly vážně usilovat o zřízení školy v místě. Nejdříve se podařilo přesvědčit zemskou školní radu, aby povolila celoroční expozituru v pronajaté světnici v domě čp.25, a to od 1.března 1896. O pět let později, v roce 1901, došlo k přeměně expozitury na samostatnou jednotřídní školu a nyní bylo na obci, aby urychleně zajistila výstavbu potřebné školní budovy. Při projednávání celého projektu však nastal v obecním zastupitelstvu rozkol, který vážně ohrozil celý záměr a zároveň vyvolal nevraživost mezi jednotlivými osadami obce. Na stranu Velkých Heřmanic se postavil pouze blízký Dědkov, zatímco zástupci Chotětic a vzdálenějších Křenoviček v obavě z velkého finančního zatížení tvrdili, že dosavadní stav jim vyhovuje a že novou školu nepotřebují. Při schvalování žádosti o půjčku 16 000 rakouských korun na stavbu školní budovy se Heřmanice s Dědkovem zavázaly, že ji budou samy splátkami uhrazovat, obec jako celek nikoliv. Obě osady se pak s dluhem potýkaly velmi dlouho a podařilo se jim ho plně splatit i s úroky až na počátku 30. let 20. století. Dobré dílo se však podařilo. V neděli 27.dubna 1902 zavládlo ve vsi velké vzrušení. Za účasti takřka všech obyvatel byl na místě bývalé obecní pastoušky slavnostně položen a posvěcen základní kámen ke stavbě nové školní budovy. V nezvykle krátkém čase byla stavba dokončena a koncem října téhož roku se začalo v novotou zářící budově vyučovat. Velkoheřmanická obec se tedy přece jen stala i školní obcí, k níž náležely osady Velké Heřmanice, Březina a Dědkov.
Výstavbou školní budovy však starosti se školstvím v obci nezmizely a stále v nich hrála nejdůležitější úlohu finanční otázka. Když v letech 1910 až 1913 prováděly Vojkov a Jesenice důkladnou přestavbu a přístavbu svých školních budov, obrátily se na velkoheřmanickou obec s žádostí o zaplacení podílu z rozpočtu na tyto stavby. Tím se oživil starý spor mezi Křenovičkami a Velkými Heřmanicemi o "vydání na školy". Osadníci z Křenoviček, kteří posílali děti do zmíněných škol, totiž chtěli, aby požadovanou finanční částku platila celá politická obec. Heřmaničtí to odmítali a s výčitkou připomněli, že osada Kředovičky jim před lety odmítla pomoc při stavbě školy. Nakonec na stavbu obou škol přece jen přispěla celá obec. Tehdy snad poprvé vznikla myšlenka postavit školu v Křenovičkách, aby byla odstraněna závislost na sousedních školních obcích. Vzniklá světová válka ji zatlačila do pozadí, a i když po jejím skončení sice ještě načas ožila, ke stavbě nikdy nedošlo.
Velkoheřmanická škola vznikla jako jednotřídní, školní budova však mohla okamžitě pojmout další třídu. Přibližně ve stejné době jako Velké Heřmanice usiloval o vlastní školu i Smilkov a v roce 1897 se mu podařilo otevřít dokonce dvě třídy. Otevřením obou nových škol ztrácela žáky arnoštovická škola, přesto však Arnoštovičtí v té době chystali výstavbu nové velké školní budovy. Za této situace vznikla jistá rivalita mezi Arnoštovicemi a Velkými Heřmnicemi, které pochopitelně toužily po druhé třídě a chtěly získat děti z Heřmaniček, Jiříkovce, Čišťovic a Loudilky. Záměr nevyšel, a tak na otevření druhé třídy si museli ve Velkých Heřmanicích počkat až do roku 1933. O šest let později byla k Heřmanicím přiškolena osada Chotětice a o žáky nebyla nouze. Smutný osud velkoheřmanické školy se začal pomalu naplňovat až po skončení 2. světové války. Postupné vylidňování osad, útěk obyvatel do měst, kde nacházeli práci, a nepříznivý demografický vývoj vykonaly své dílo. Naposledy se ve škole učilo v roce 1964. Je až neuvěřitelné, že již přes 40 let v bývalé škole, o níž tolik zápasili naši předkové, nezní dětský hlahol a smích. A tak současným obecním zastupitelům přibyla starost jak zachránit omšelou chátrající budovu a přizpůsobit ji jinému účelu.
in Zdeněk Rohlíček: Po stopách dějin Heřmaniček a okolí. Obecní úřad Heřmaničky: Tria, 2007.
Kontakt
Hasiči Velké Heřmanice
SDH Velké Heřmanicep.Heřmaničky 257 89
IČO: 66133696
kontaktní osoba: Ladislav Šplíchal, tel. 605032643